Fenomén Tomio Okamura: Když populismus dělá pravdu irelevantní

IESS hovořil s Kateřinou Demetrashvili, poslankyní Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za Českou pirátskou stranu, o politickém fenoménu Tomia Okamury, proměně SPD z permanentní opozice ve vládní sílu a o způsobu, jakým populismus, konspirační narativy a eroze objektivní pravdy vytvářejí prostředí stále kompatibilnější s ruskou informační válkou.

V Česku žijete v podstatě celý svůj život. Co vás přivedlo k politice?

Původně jsem se mnohem více zajímala o právo. Univerzitu jsem si vybírala velmi pečlivě a to rozhodnutí shodou okolností časově spadalo do parlamentních voleb v roce 2021, kdy byly kampaně mimořádně intenzivní. V té době existoval velmi silný antibabišovský narativ: politické síly se musely především spojit, aby zabránily Andreji Babišovi zvítězit.

To na mě mělo značný vliv. Začala jsem sledovat kampaně a nejvíce mě oslovil program Pirátů a STAN. Vstoupila jsem do obou mládežnických organizací a přirozeně, skrze rozhovory s lidmi v nich, jsem se čím dál více zapojovala do politiky.

Když přišel čas sestavovat kandidátní listiny do parlamentu, přátelé se mě začali ptát: proč to nezkusíš sama? Uvědomila jsem si, že chci volit mladé lidi a ženy, a zároveň už jsem byla členkou politické strany. Právě myšlenka, která mě původně politicky mobilizovala, byla, že nemohu jen tak nadávat; musím sama něco udělat.

Zpočátku to znamenalo rozdávání letáků na ulici. Stejná logika mě nakonec přivedla ke kandidatuře. Uvědomila jsem si, že jsem přesně v pozici, kde bych jinak očekávala, že někdo jiný předstoupí. Od té doby také postupně překonávám syndrom podvodníka, ten pocit, že tam možná nepatřím.

Český parlament má řadu velmi výrazných politických osobností. Jednou z nejviditelnějších z pohledu dnešní Ukrajiny je Tomio Okamura. Jak byste ho popsala a proč se jeho politický fenomén stal viditelným i za hranicemi Česka?

Začala bych širším pozorováním vývoje politických stran. Často vidíme velmi strmé transformace. Mnohé strany, které se později spojují například s korupcí, původně vznikají jako protikorupční hnutí. Podobný druh politické ambivalence lze pozorovat i při vývoji SPD.

Když to bylo politicky výhodné, sám Tomio Okamura byl výrazně proevropštější. Dokonce i u migrace existují jeho starší vyjádření, která nebyla zdaleka tak radikální jako jeho dnešní rétorika. Byl schopen rozpoznat určité ekonomické výhody integrace a začlenění migrující pracovní síly do ekonomiky.

Postupem času se však vyvinul v to, co vidíme dnes, a to je jednoznačně forma populismu.

Existuje zde i širší mezinárodní rozměr. Čím dál více vidíme, že politické strany kopírují modely, kterým se úspěšně podařilo získat politickou moc v zahraničí. Hnutí MAGA je zřejmým příkladem. Prvky politického stylu Donalda Trumpa lze dnes vidět přímo i v komunikaci Andreje Babiše.

Základním principem je, že postupně přestává záležet na tom, kdo lže, protože samotná existence objektivní pravdy se stává spornou. Politik může říci virtuálně cokoliv a pak zpochybnit legitimitu novinářů, kontrolních institucí nebo dokonci soudů, které mu odporují. Jakmile lze zpochybnit cokoliv, je mnohem snazší prosazovat téměř jakoukoli politiku bez ohledu na to, jak neracionální může být.

Dobrým příkladem je nedávná Okamurova kampaň proti sudetoněmeckému setkání v Brně. Téměř celý týden plnily české zprávy pokusy SPD prosadit parlamentní usnesení odmítající tuto akci. Takové usnesení by v praxi nic nezměnilo. Na tomto případě je zajímavé zejména to, že sám Okamura v minulosti o těchto otázkách mluvil mnohem normálněji.

Sledujeme tedy vývoj. Část z toho je domácí politický kalkul, ale část je jednoznačně přebíráním úspěšných politických modelů ze zahraničí. AfD je v tomto ohledu určitě důležitým příkladem a její transformace byla ještě rychlejší.

Proč tento politický model funguje?

Protože tento typ rétoriky dokáže mobilizovat regiony a skupiny lidí, kteří často jednoduše nemají v každodenním životě dostatek času na to, aby do hloubky studovali politické programy a složité politické otázky. Stačí krátký slogan.

Je velmi lákavé, když vám někdo nabídne vidění světa, v němž existuje jeden jasně identifikovatelný nepřítel odpovědný za všechny vaše problémy. To je jeden z důvodů, proč se agresivní protimigrační rétorika stala napříč Evropou tak úspěšnou.

To neznamená, že Evropa nemá problém s migrací nebo že by se jím neměla zabývat. Ironií je, že tytéž strany, které nejagresivněji vystupují proti migraci, mají zároveň tendenci odmítat evropskou spolupráci, přestože právě evropská úroveň je místem, kde lze migraci řešit nejefektivněji.

Je zde i další rozpor. Tyto strany se často stavějí proti konkrétním opatřením jen proto, že se v jejich názvu objevuje slovo „migrace“. Například Pakt o migraci EU obsahuje některá z nejpřísnějších opatření vypracovaných na evropské úrovni pro kontrolu a omezení nelegální migrace, a přesto se tytéž politické síly stavějí proti němu i tam, kde jeho ustanovení odpovídají jejich deklarovaným cílům.

To ukazuje, jak silně jejich voliči reagují na politickou osobnost a nikoli na obsah politiky.

Setkáváme se i s podporovateli těchto hnutí, kteří jsou jinak schopní, inteligentní a vysoce kompetentní lidé, a přesto jaksi propadli světonázoru složenému téměř výhradně z alternativních konspiračních teorií. Často je fascinující to pozorovat.

Jaké druhy konspiračních narativů jsou v tomto prostředí zvláště důležité?

Jedním z příkladů je myšlenka, že migrační vlny směřující do Evropy jsou záměrně navrženy tak, aby změnily složení evropských společností.

To se pojí s mnohem širším fenoménem. Podobné mechanismy jsme viděli ve Spojených státech, kde Donald Trump politicky rostl v prostředí nasyceném narativy o elitách ovládajících společnost a jednajících za zavřenými dveřmi. Kauza Epstein následně situaci ještě více zkomplikovala, protože prvky širší podezřívavosti veřejnosti vůči elitám se zdály být potvrzeny.

To dělá oddělování legitimní kritiky od konspiračního myšlení značně obtížnějším.

Co je příznačné pro samotnou Okamurovu kampaň?

Kromě toho, že je populistou, svou komunikaci jen velmi zřídka staví na uceleném argumentu. V tom, co říká, se může nacházet střepina pravdy, ale zbytek příběhu pak vystaví kolem této střepiny.

A přesně tak fungují i některé z nejúčinnějších dezinformačních kampaní. Nemusí být všechno nepravdivé. Ve skutečnosti to funguje lépe, když je podstatná část pravdivá, protože publikum pak předpokládá, že to, co následuje, musí být také pravda.

Okamura má ještě jednu důležitou vlastnost. Po většinu své politické kariéry byl opozičním politikem. Vždy proti někomu bojoval. Vždy kritizoval. Zřídkakdy musel dělat aktivní politiku nebo obhajovat rozhodnutí, za která byl sám zodpovědný.

Nyní, když je předsedou Poslanecké sněmovny a musí obhajovat kroky vládní většiny, můžete vidět, jak je pro něj tato pozice nepohodlná. Jde mu mnohem lépe vystupovat proti něčemu než vysvětlovat, co vlastně jeho vlastní politický tábor udělal.

Být proti všem je poměrně snadné, když neočekáváte, že budete sami vykonávat moc.

Odhalil vstup do institucionální moci tento rozpor?

Myslím si, že ano.

Během minulého volebního období se SPD a Okamura osobně silně zaměřovali na Markétu Pekarovou Adamovou jako předsedkyni Poslanecké sněmovny. Kritizovali věci, které jsou s touto funkcí jednoduše spjaty: symbolickou diplomacii, přijímání zahraničních představitelů, oficiální zahraniční cesty nebo používání služebního vozu.

Na tyto věci se z politického hlediska snadno útočí, protože vždy můžete říct, že daňoví poplatníci platí za to, aby někdo někam létal nebo jezdil v drahém autě.

Očekávala jsem, že jakmile se sám Okamura dostane přesně do této pozice, některá z jeho voličů by mohla být zklamaná. Roky kritizoval Pekarovou za to, že jezdí v BMW, a teď sám používá BMW.

Ale najednou na tom nezáleží.

To nám říká něco důležitého o vztahu mezi politikem a jeho voliči. Často je mimořádně obtížné čelit tomuto politickému modelu prostřednictvím konvenční argumentace, protože neexistuje žádný konzistentní řetězec uvažování nebo kauzality, který by bylo možné zpochybnit.

Okamurova rétorika zůstává pozoruhodně repetitivní: hnutí SPD se musí neustále zmiňovat a téměř každý druhý větný celek se vrací k tvrzení, že „chceme věci pro české občany“.

Je samozřejmě celkem ironické, že jedna z nejvýraznějších tváří protimigrační politiky v zemi má sama japonský původ. A přesto se dokáže zároveň prezentovat jako Moravan. Pro mě to ilustruje některé rozpory inherentní této politické identitě.

Kam tento styl politiky ultimátně vede?

Ovlivňuje to mnohem více než jen jednotlivé volby. Mění to způsob, jakým společnost chápe samotnou pravdu.

Lidé vystavení tomuto stylu politické argumentace mohou postupně dospět k závěru, že objektivní pravda neexistuje, nebo alespoň že nemá smysl pokoušet se ji zjistit.

A toto je přesně jeden z nejúčinnějších mechanismů, které používá současná ruská propaganda.

Ruskou propagandu je mnohem těžší identifikovat, když neříká jednoduše: „Ukrajinci jsou špatní, Rusové jsou dobrý.“ Účinnějším přístupem je zaplavit informační prostředí konkurujícími si narativy, částečnými pravdami, podezřeními a rozpory.

Pokud narativy, které jsou pro vás neužitečnější, obsahují dostatek pravdy na to, aby působily důvěryhodně, lidé se v informačním prostředí mohou snadno ztratit. Nakonec některá přijmou mnohem pohodlnější závěr: nemá smysl vůbec sledovat politiku, protože nic nelze ovlivnit, elity o všem rozhodují stejně samy a řadoví občané jsou bezmocní.

To je mimořádně účinný narativ, zejména mezi lidmi, jejichž životní podmínky jim nechávají málo času nebo energie na podrobné politické diskuse. Pokud už nevidí spojitost mezi vlastním blahobytem, politickými rozhodnutími a svým hlasem, samotná demokratická účast začíná ztrácet smysl.

Takže cílem nemusí být nutně přesvědčit lidi o jedné konkrétní lži?

Přesně tak. Nemusíte nezbytně dosáhnout toho, aby všichni věřili jedné lži.

Může stačit zničit jejich důvěru v to, že pravdu lze vůbec nastolit.

Jakmile lidé akceptují, že všechno je manipulace, že každý lže a nic nelze ovlivnit, stávají se mnohem snáze mobilizovatelnými prostřednictvím identity, hněvu a jednoduchých sloganů.

A v tom momentu už politická komunikace nemusí být vnitřně konzistentní. Politik může něco odsoudit, když je v opozici, a dělat v podstatě to samé, když se dostane k moci, aniž by nutně ztratil loajalitu svých voličů.

To dělá tento fenomén zvláště důležitým.

Změnil vstup SPD do vlády způsob, jakým české instituce přistupují k tomuto hnutí?

Je zde jeden vývoj, který považuji za mimořádně zajímavý. Česká vláda každý rok publikuje zprávu o extremismu a předsudečné nenávisti. SPD se v těchto zprávách v minulých letech opakovaně objevovala.

Tento rok však hnutí ve zprávě chybělo. Podle informací českých médií se SPD objevila v rané odborné verzi dokumentu, ale ve finální verzi již nebyla přítomna. Stalo se tak poté, co se SPD přesunula z permanentní opozice do vládního politického prostředí.

To je důležité zejména proto, že samotná rétorika SPD zůstala kontroverzní. V červnu 2026 uložil pražský soud hnutí pokutu 3 miliony Kč za jeho volební plakáty, čímž uznal SPD vinnou z podněcování k nenávisti. Rozsudek nebyl pravomocný. Řízení vůči Tomiu Okamurovi osobně bylo vyloučeno poté, co Poslanecká sněmovna odmítla zbavit ho parlamentní imunity.

Institucionální obraz zároveň není zcela jednoznačný. Obvodní soud pro Prahu 1 v červnu 2026 také rozhodl, že Ministerstvo vnitra porušilo práva SPD, když hnutí zařadilo do své zprávy o extremismu za rok 2022. I toto rozhodnutí bylo nepravomocné. Pointou tedy není, že by SPD byla právně jednoznačně označena za „extremistickou stranu“. Realita je složitější a způsob, jakým české instituce hnutí klasifikují, se sám stal předmětem právních a politických sporů.

Co považuji za významné, je načasování. Hnutí opakovaně diskutované státními institucemi v kontextu extremismu a předsudečné nenávisti vstoupí do vládního politického prostředí a najednou z nejnovější zprávy zmizí.

Pokud odborný návrh skutečně obsahoval SPD, jak naznačují české zprávy, zatímco finální verze nikoli, pak otázkou již není jen to, zda se SPD změnila po vstupu k moci.

Zajímavější otázkou je, zda instituce v okolí SPD nezačaly měnit způsob, jakým ji popisují.

A to by představovalo zcela jinou fázi politické normalizace.